No jo.. jenže řekněte, proč ji mám stále v mysli? Proč, když je okolo tolik jiných? Je to prostě tak. Byla jiná. Byla divná. Zvláštní. To mě lákalo. To mě lákalo i dříve. Ale upřímně - když ji nevidím, tak zapomínám. Psal jsem o tom, jak si nepamatuji ty krásný věci. Možná proto ji mám v mysli. Mysl, která si zoufale chce vzpomenout na tak zásadní maličkosti, které jsem kdysi miloval. A teď jsou ve stínu toho, co se stalo. A ani ten stín není tak veliký, protože jsem blázen, kterému to stále nedochází, ta bouřka zkrátka přišla rychle - den po tom krásném slunečném dni.
Takže když ji nevidím, jsem šťastnej. Nemyslím na ní v noci, protože noci jsou na vzpomínky nejhorší (ne kvůli vzpomínkám na milování, ale tak nějak to na mne vždy dolehne právě k večeru). Když ji nezahlédnu jsem v pohodě. Jenže je těžké ji v jednom malém městě nevidět. A když ji vidím, vidím to špatné a to krásné mizí, vlastně už si ho kurva ani nepamatuju, i když se snažim jak jen chci!
A asi abych nezapomněl úplně - pouštím si písničky. Písničky, které si pouštěla ona. Když jsme byli spolu. U ní. Abych nezapomněl na vůni té předsíně, nálady a celkové atmosféry, když jsem byl s ní. Na to, jaká byla. Jak vzpomínala a jak myslela. Jak se smála, ale uvnitř, hluboko uvnitř, jí něco bolelo, něco, co si nechávala jen pro sebe..
Už je jich jen pár.. A brzy bude jen jedna.. a pak už ani ta nebude.
You're so beautiful...
Žádné komentáře:
Okomentovat