Zahlcená mysl

No jo.. jenže řekněte, proč ji mám stále v mysli? Proč, když je okolo tolik jiných? Je to prostě tak. Byla jiná. Byla divná. Zvláštní. To mě lákalo. To mě lákalo i dříve. Ale upřímně - když ji nevidím, tak zapomínám. Psal jsem o tom, jak si nepamatuji ty krásný věci. Možná proto ji mám v mysli. Mysl, která si zoufale chce vzpomenout na tak zásadní maličkosti, které jsem kdysi miloval. A teď jsou ve stínu toho, co se stalo. A ani ten stín není tak veliký, protože jsem blázen, kterému to stále nedochází, ta bouřka zkrátka přišla rychle - den po tom krásném slunečném dni.

Takže když ji nevidím, jsem šťastnej. Nemyslím na ní v noci, protože noci jsou na vzpomínky nejhorší (ne kvůli vzpomínkám na milování, ale tak nějak to na mne vždy dolehne právě k večeru). Když ji nezahlédnu jsem v pohodě. Jenže je těžké ji v jednom malém městě nevidět. A když ji vidím, vidím to špatné a to krásné mizí, vlastně už si ho kurva ani nepamatuju, i když se snažim jak jen chci!

A asi abych nezapomněl úplně - pouštím si písničky. Písničky, které si pouštěla ona. Když jsme byli spolu. U ní. Abych nezapomněl na vůni té předsíně, nálady a celkové atmosféry, když jsem byl s ní. Na to, jaká byla. Jak vzpomínala a jak myslela. Jak se smála, ale uvnitř, hluboko uvnitř, jí něco bolelo, něco, co si nechávala jen pro sebe..

Už je jich jen pár.. A brzy bude jen jedna.. a pak už ani ta nebude.

You're so beautiful...

Bývalky a jejich manýry

Z každého vztahu jsem si něco odnesl. Od jedné své bývalé přítelkyně jsem si "odnesl" recept na francouzské brambory. Resp. jak je ozvláštnit - přidáním lehce osmažené cibulky do směsi před samotným pečením v troubě.

A nyní si tu zkušenost vychutnávám! Díky :)

Je to.. pryč

A dyť já už ani nevím, nepamatuji se, jak voní.. TU vůni, kterou jsem měl tak rád. Je to.. zvláštní. Ani si nepamatuji její smích, který jsem tak zbožňoval. Jemnost jejích vlasů. Nemohu si vzpomenout na její vtipy a už vůbec ne na její hlas samotný. Vytratil se i pocit, který jsem míval, když jsem ji viděl přicházet..

Je to.. smutné.

Noc, hvězdy, světla

Ještě chvilku to potrvá. Když máte s jedním člověkem spoustu zážitků, když mnoho věcí, které vás spolu pojí, máte v pokoji, na spoustu věcí narážíte při každodennosti.. Třeba skoro jako dnes (a mnoho večerů před dneškem a po dnešku určitě také).

Venku je krásně! Obloha jasná. Tisíce hvězd nade mnou. Měsíc svítí jako slunce ve dne. Vidět je vše! Neuvěřitelné. Ještě chvilku to potrvá. Ještě chvíli potrvají ty nádherné vzpomínky, když za mnou v noci přijela, aby mi řekla, že se jí stýskalo. Ještě chvíli v těchto nocích budu vzpomínat na večery na zahradě. Na objetí a procházky. Ještě chvíli, ale snad to nebude trvat moc dlouho..

Proč?

To si říkám stále. Už méně. Ale stále. Může za to ten dnešní sen, který mám i večer v hlavě. Je pátek a já jsem utahanej. Nechci jít ven. Nechci pařit. Nechci mít holku na jednu noc. Ne dnes. A i když mám práce nad hlavu, stále se ptám "proč?". Už několik dnů, týdnů jsem na ni nemyslel, tedy alespoň to potlačoval, nebo jsem neměl náladu "brečet" nad minulostí. Ale jakmile přijedu domu, tak to na mne padne. A já se ptám proč. Našel jsem si plno nových známých. Mezi nimi jsou někteří opravdu dobří lidé. Jsem rád, že jsem je poznal! Posedíme, pokecáme. Moc mi to pomáhá. Je to něco nového. Možná proto jsem na ní nemyslel. Nepomáhají mi ani jiné dívky. Proč?

Také nevím proč si tohle píši. Proč jsem začal včera? Nějak chci, aby si to četla, nějak chci aby to okomentovala. Nějak chci vědět co se jí honí hlavou a vlastně.. jestli jí to všechno alespoň trochu mrzí!

Byl jsem hlupák. Vidím to. Sám sobě se směju. S odstupem to vidí člověk trochu jinak. Ale její chování vidím stále stejně. Ptám se proč. Ale co, nyní si tento text po sobě čtu a také se sobě směju. Proč tohle vůbec zvěřejňuju? Proč si to nenechám pro sebe?

Dva měsíce. Dva dlouho krátké měsíce. Kdyby mi řekla, že už dál nic nechce, kdyby mi nedávala najevo, jak je šťastná a ráda, že je právě se mnou. Kyby nebyla taková jaká je a neudělala to, co udělala (!!!), bylo by to lepší. Lepší než ji nenávidět a milovat zároveň..

Sen se špatným koncem

Dnes v noci se mi zdál děsivý sen. Byl o ní. Zdávaly se mi sny převážně hezké, jakože hlouposti. Že jsme spolu, že se nic tehdá nestalo, že jsme šťastní. Vždy jsem se probudil a řekl "Hmm.. mohlo to být hezké" a měl jsem dobrý den, už po 5ti minutách bdění jsem na ten sen zapomněl. Má mysl, ale na ni nezapomněla. Tož to jednou se musely ty sny obrátit, a tím -jednou- bylo myšleno noc ze včerejška na dnešek. (Doplněno: zvláštní, že jsou to právě 2 měsíce od jedněch skvělých dní)

Sen tak hnusný, že když jsem se probudil, byl jsem rád, že se mi to zdálo. Ve snu jsem byl přesvědčený, že to je realita. Nemohl jsem se probudit! Až žízeň mě probudila a já si uvědomil realitu - byl jsem šťastný, že to je za mnou.

Bylo to o mně a mém nejlepším kamarádovi z dětství. Byli jsme v obchodním domě a já mu chtěl udělat něco hrozného. Škrtil jsem ho. Vytáhl jsem ho na zeď. Vysmíval se mi, řekl mi, že se mu to s ní líbilo. Že teď budou spolu a že už nechce, abych za ní dál chodil. Byl to přítel. Býval to přítel. Ve snu. Nyní nepřítel a zrádce. Klasický pocitový sen. Víc mě mrzelo jeho chování, než její.

V onom obchodním domě jsem pak procházel a ona seděla v kavárně. Pohled okamžitě stočila ode mě pryč. A lehce se usmívala, on za ní poté přišel. Nic neřekla. Nepodívala se na mne. Během pár dní se změnila. Odcizila se. Okolo mě stovky lidí a já jsem přeci byl sám. Nenáviděl jsem oba dva. Víc ale jeho. Ona mi už byla ukradená. S ním nás ale pojilo jiné pouto. Nečekal jsem to. Obrovská zrada. Vzal mi někoho, koho jsem opravdu miloval. Dřív jsem si to u jiné dívky myslel, i když svým způsobem jsem ji také miloval, ale toto bylo jiné. Jiná láska, hlubší. A najednou není. Díky ní, ale i díky němu. Probudil jsem se..

Pot a žízeň. Jsem rád, že se mi to jen zdálo. A že ten sen byl jen poloviční. Polovičně kopíroval realitu. Já jsem s tím hajzlem totiž dětství neprožil, takže je mi on ukradený a jí nenávidim..

..moc špatný konec.

Stejně

Potkal jsem dívku. Zase. Je jiná, je zajímavá. Takových jsem potkal jen málo. Na jedné ruce bych je spočítal. Zase. Je milá a ohromně hodná. Já jsem vybíravý. Prý si vybírám divné holky. Holky, které jsou jiné. Asi je to tak. Zase. Vyjdu si s ní na kávu. Chci ji více poznat! Chci si jen povídat. Nic víc. Je to divné? Není. V takových chvílích si vzpomenu na mojí, prý, spřízněnou duši. Asi něco takového existuje. Asi jsem ji měl. Jen jsme s tím nedokázali pracovat. Zase. A já tu dívku vlastně neznám. Nevím jaká doopravdy je. Třeba je to další spřízněná duše, třeba omyl, třeba velice dobrá přítelkyně, třeba už se nikdy neuvidíme. Zase. Věřím na osud. Na nějaká zvláštní setkání. Nemůže to být všechno náhoda. A přeci se stále potkávám s jednou osobou na zvláštních místech. Já ji už nechci vidět. A přeci.. nemohu si pomoct. Chci. Zase. Ironie. Ale s ní už jsem na setkání přestal věřit. Je to jen hloupá náhoda. Moc hloupá. Takových dívek, jako je ona je málo a přeci jsem potkal další takovou. Zase..

Dno poté

Ani nevím, proč jsem tento text takto pojmenoval. Proč jsem nepoužil slova "první" nebo "začátek"? Je to snad klišé? Miluju klišé. Miluju slovo "miluju". Jak se s ním plýtvá a jak mnohdy nemá tak hluboký význam, jaký by mělo mít. Milovat není to samé, jako se zamilovat. Je to velký rozdíl, popravdě nemají ty dva stavy moc společného, jen hezký pocit. Klišé je fajné. Je s ním sranda a já srandu rád. A proto píši tyto řádky a doufám, že je čtete, že se líbí, tak jako mě klišé a že to tu budete mít rádi, tak jako já miluju.