Proč?

To si říkám stále. Už méně. Ale stále. Může za to ten dnešní sen, který mám i večer v hlavě. Je pátek a já jsem utahanej. Nechci jít ven. Nechci pařit. Nechci mít holku na jednu noc. Ne dnes. A i když mám práce nad hlavu, stále se ptám "proč?". Už několik dnů, týdnů jsem na ni nemyslel, tedy alespoň to potlačoval, nebo jsem neměl náladu "brečet" nad minulostí. Ale jakmile přijedu domu, tak to na mne padne. A já se ptám proč. Našel jsem si plno nových známých. Mezi nimi jsou někteří opravdu dobří lidé. Jsem rád, že jsem je poznal! Posedíme, pokecáme. Moc mi to pomáhá. Je to něco nového. Možná proto jsem na ní nemyslel. Nepomáhají mi ani jiné dívky. Proč?

Také nevím proč si tohle píši. Proč jsem začal včera? Nějak chci, aby si to četla, nějak chci aby to okomentovala. Nějak chci vědět co se jí honí hlavou a vlastně.. jestli jí to všechno alespoň trochu mrzí!

Byl jsem hlupák. Vidím to. Sám sobě se směju. S odstupem to vidí člověk trochu jinak. Ale její chování vidím stále stejně. Ptám se proč. Ale co, nyní si tento text po sobě čtu a také se sobě směju. Proč tohle vůbec zvěřejňuju? Proč si to nenechám pro sebe?

Dva měsíce. Dva dlouho krátké měsíce. Kdyby mi řekla, že už dál nic nechce, kdyby mi nedávala najevo, jak je šťastná a ráda, že je právě se mnou. Kyby nebyla taková jaká je a neudělala to, co udělala (!!!), bylo by to lepší. Lepší než ji nenávidět a milovat zároveň..