0,5am promile

Co jsem zde napsal naposledy?

Už ani nevím.

Nový byt. Nový rok. Nový vztah (délkou). Nové zkušenosti.

Klišé.

Samé klišé.

Přemýšlím čím člověk zanechá stopu v tom druhém člověku. Čím to je, že na někoho myslíme více, než na druhého?

Na tom není nic divného, kdyby ovšem dle "norem" neměla být hierarchie opačná.

A také mě trápí nic-nepsání. Začal jsem více číst. Předtím jsem nečetl vůbec. Takže posun vidím.
Haha no.

A jinak stále fotím depresivnější fotky. Nevím čím to je, ale asi tím, že vzbuzují emoce.

Alespoň nějaké emoce. Něco zapomenutého. Něco možná budoucího. Vůně. Roční období.

Měl bych psát semestrální práci. Místo toho mám inspiraci.

Ne na práci. Jak už tomu obvykle bývá zvykem. Ale na hlouposti.

Sem. Na blog.

Pusť si Drake - Marvins room.

Jde o tu atmosféru. Vždycky o ní šlo.

Vím, že to cítíš stejně.

A přeci jinak.

Tak to má být.

Ale jinak se mám dobře. Možná víc než to.

Jsem šťastný.

Celý svůj život.

Jsem.

Bezcitný

Jednou napíši hezkou báseň jak je dobré "don't give a fuck"! Zkrátka a bobře mít to, jak se říká u nás v česku, "v piči". Až teprve pak, když je vám pár věcí jedno, se už nezajímáte o maličkosti, ani o veličkosti. You DID give a fuck, but now? You don't..

Zjistil jsem to na sobě samém. Do té doby, když jsem nad věcmi přemýšlel a staral se, tak jsem byl nespokojený - ale vše jsem cítil intenzivněji! Vášnivěji. Měl jsem toho plnou hlavu. Pak se stalo pár věcí a nebylo jich málo, že najednou už jsem to nepotřeboval řešit. Nepotřeboval jsem být ten věčně promýšlející, starající se muž, partner, přítel. Věděl jsem, že to jde i bez toho, mnohem lehčeji. Bez emocí, bez hnací síly. Jen tak. Začal jsem nepřemýšlet. Vše bylo možné. Vše je možné.

Jen už tolik necítím city. Ne tak, jako dřív.

A možná to chci zpátky..

Vy(s)p(s)ání se

A opět zafungovala ta stará známá kvalitní dedukce, že?

Člověk, já, v časech minulých, psával jsem neskutečné kraviny! A dokonce je já sám již ani přečíst nedokážu. Znáte to - čas vzteku. Odmítání. Nevěříte. Uvěříte. Píšete. Uložíte. Zveřejníte. Smažete. Nový nápad! Nový blog. Nikdo ho nezná. Píšete. Zveřejníte. Vypíšete se.

Čas plyne.

Mnoho věcí se stalo.

Mnoho věcí se ještě stane.

A já už si ani nepamatuju jaké to je spát ve své posteli, ve svém vlastním bytě.

Vyspal jsem se z toho.

Jsem už jinde.

Tento blog již nebude potřeba.

Get over it.

Změny priorit?

Díky ní jsem se (snad?) posunul dál. Ten vztah, byť krátký, mi hodně dal. Vidím to teď. Díky němu jsem zažil pár dalších """"vztahů"""" (více uvozovek je v tomto případě na místě), které už proběhly jinak. Chovám se jinak. Zjistil co je důležité a co ne. Co je zbytečné a za co stojí bojovat. Změnili se priority. Změna přichází, byť pomalu. Jsem nyní ve světě, kde teprve tápu, rozhlížím se a zkouším nové věci.

Ona taky.

Né ta. Jiná "ona".

Před rokem mi řekla, že by s ním nikdy nic neměla. Že by s ním nikdy nic mít nemohla. A není to ani týden, co spolu spali. Lehce opilí pochopitelně - on to ani jinak neumí. Ona a on. Nejprve mě to mrzelo. Nerozuměl jsem tomu. Ale pak jsem si uvědomil, že ona je už jinde. Celou dobu byla. Ví, co jsem k ní cítil, co už necítím. Změnili se jí priority a posunula se dál. Je jedno jakým směrem. Byl to ale posun. Vždyť už se dobrých pár měsíců pořádně nebavíme, tak už to jde mimo mě. Uvědomil jsem si, že mi vlastně už pár let nenapsala "hej, přijď sem a sem, je tu akce".. :)

Nakonec, to nejvtipnější (čti: nejsmutnější..) je na tom to, že on ji vždy bral jako tu poslední možnost. Na akcích, diskotékách, vždy tu pro něj byla jako ta poslední "dávačka", když už všechny odešly a nebo už se, samou opilostí, nemohly ani hýbat.

Co jsem tím textem chtěl říct? Že jsem to potřeboval dostat ze sebe. Že tímto činem už ta dívka nemá mé sympatie. Ač ji na jednu stranu chápu, na druhou se mi už vůbec nelíbí. Změna priorit.

A napsal jsem to proto, že mě mrzí, jak to všechno dopadlo. Čus.